Původně měl nadpis být, jak bojovat se stresem. Stres tu ale vždy byl a vždy bude, a proto není důvod s ním bojovat. Spíš je důležité se s ním naučit zacházet. Ale o tom dnešní článek nebude, to se dá najít kdekoliv. Mnohem důležitější je podle mne stresové situace vůbec poznat. A až pak se můžeme učit, jak s nimi zacházet.
O stresu se dnes neustále mluví, je to takové zaklínadlo. Vždy jsem pracovala ve firmách, kde bylo stresu požehnaně. Vše muselo být ihned, v některých případech už včera bylo pozdě. Chyby se netolerovaly a bylo jakousi společenskou normou, že i když má člověk fofr, tak když mu šéf přiděluje další práci bez toho, aniž by si nadiktoval priority, tak mu poděkuje za další výzvu a vše splní nehledě na to, že by na to potřeboval pracovat 25 hodin denně.
Za tu dobu jsem si na to zvykla natolik, že mi ani nepřišlo na mysl, že by mě to stresovalo. Ano, postupně jsem přecházela do čím dál tím klidnějších zaměstnání, ale spíš to bylo způsobeno nespokojeností s vedením a chováním lidí ve firmě než tím, že bych svou práci vnímala jako stresující.
Stresové situace jsem se naučila rozpoznávat úplně náhodně. V jednu dobu mě začala záda bolet natolik, že jsem v práci nevydržela sedět na židli a musela jsem u práce dřepět nebo stát. Vlastně pořád se vrtět, to bylo jediné, co proti bolesti pomáhalo. Hlavně nesedět ve strnulé pozici déle jak minutu či dvě.
Z neustálé bolesti jsem byla natolik zoufalá, že jsem se i přes svoji obecnou nedůvěru k lékařům rozhodla k nějakému vydat. A protože jsem příznivcem Hnízdila a jeho myšlenek, vybrala jsem si Centrum komplexní péče Roseta v Praze.
Nebudu vám tu popisovat vyšetření a výsledky. Vlastně kromě pár drobností jsem byla a jsem kompletně zdravý člověk. I proto zkušený pan doktor usoudil, že ta bolest bude pramenit z něčeho jiného než z pohybového aparátu.
Pan doktor mi doporučil zúčastnit se relaxační skupiny. Přišlo mi to jako nesmysl. V hlavě se mi honily myšlenky:
Ale protože mi následná fyzioterapie od bolesti ulevila, rozhodla jsem se relaxaci dát šanci. Byly to jen čtyři večery a vždy byla možnost jít jen na jeden a pak se tam už neukázat.
První večer nám bylo vysvětleno, že se jedná o autogenní trénink. Wikipedie k tomu říká toto:
Autogenní trénink je relaxační technika, kterou vytvořil a rozvinul Johannes Heinrich Schultz (1884 – 1970). Využívá sugesce k navození určitých tělesných stavů, které vedou k uvolnění organismu a mysli tzv. relaxaci.
Vše se odehrává v leže na zádech a postupně se od horních končetin, přes dolní končetiny a trup uvolňuje tělo tím, že si představujete, jak jsou jeho jednotlivé části těžké a uvolněné. U této části jsem já skončila, protože jsem vždy usnula. Autogenní trénink jako takový zahrnuje i další představy, ale k těm jsem nikdy nedošla. A jestli ano, tak pouze ve spánku a nic si z toho nepamatuji.
Moje tělo bylo po hodině a půl relaxační skupiny natolik relaxované, až jsem se bála, že se při vstávání rozsypu. Věčně zatnuté svaly vystřídaly uvolněné svaly, které si krásně sesedly na své místo a začaly fungovat tak, jak by měly. A to bylo pro mozek něco nového a nečekaného :)
Samozřejmě ten stav uvolnění netrval věčně. Druhý den se svaly vrátily zpět do své naučené zatnuté pozice. Ale když už jsem jednou zažila ten stav uvolnění, dobrovolně jsem si relaxaci dělala doma. Sice nepravidelně a jen když už bylo nejhůř, ale dělala.
Líbí se vám článek? Sdílejte ho na Facebooku, ať se další lidé dozvědí o autogenním tréninku a jak by jim mohl pomoci. ;)