Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Platí to i v práci?

Asi není nutné vás přesvědčovat, že je chování mužů a žen odlišné. Určitě už jste to zaznamenali. Nejčastěji se to řeší z pohledu vztahů, ale nikdy jsem o tom nečetla v souvislosti s prací. Přitom si myslím, že manažer, který si toho je vědom a umí s tím pracovat, nutně musí dosáhnout lepších výsledků.

Rozdílné chování nám je vrozené.

Chlapečci a holčičky se rodí s jiným chováním. Až výchova a působení institucí typu škola, sportovní kroužky apod. v nich mohou jejich vrozené chování změnit.

Chlapečci v sobě mají rivalitu. Neustále se poměřují a hledají si takovou zábavu, kde můžou svou rivalitu uplatnit. Prostě se o autíčko poperou a kdo zvítězí, má ho. Poražený se s tím rychle smíří a jde se dál.

Holčičky mají vrozenou spolupráci. Chtějí vše řešit dohromady, ve spolupráci s ostatními. Když se ale kvůli něčemu dvě holčičky neshodnou, jsou schopné tím žít ještě další týden nebo měsíc a s druhou holčičkou nepromluvit.

Lze tyto odlišnosti pozorovat i v práci?

Já mám za to, že lze. Aspoň v mém týmu to bylo vidět. Přestože jsem podporovala spolupráci kdykoliv to šlo, mužská část vždy jednala více individualisticky než ta ženská. Časem muži pochopili, že postup v kariéře je podmíněný tím, že budou spolupracovat, nicméně ta spolupráce nikdy nebyla stejná jako u žen. Ženy spolupráci ochotně nabízely, zatímco muži spolupracovali až na pobídnutí.

Postupem času se mužská spolupráce měnila směrem k aktivní spolupráci, ale to si vysvětluji zvykem a snahou o splnění mých požadavků, které podmiňovaly navýšení platu a kariérní postup.

V mém týmu nikdy nepřevažovaly ženy. Nicméně ze svých raných zkušeností z účtárny a od vyprávění kamarádů vím, jaké to v ženském kolektivu je. Když je žen málo (třeba já měla v týmu vždy maximálně dvě), tak drží pospolu a táhnou za jeden provaz. Jakmile je ale žen víc, začnou se mezi nimi utvářet skupinky, které se vzájemně moc nemusí, očerňují ostatní a vyžívají se v konfliktech.

Toto chování jsem nikdy u mužů nepozorovala. Stejně tak jsem u žen méně pozorovala snahu být ten nejlepší, nejrychlejší, nejchytřejší, s nejvíce nápady, nejvíce slyšet apod. Když se něco řešilo na týmových schůzkách, často se muži vyjadřovali i k tomu, o čem neměli ponětí, a ženy v takovém případě mlčely.

Co to znamená pro vedení lidí?

Nedám vám návod typu chovejte se k tomu pohlaví tak a k druhému jinak.

Myslím si, že je dobré o těchto rozdílech vědět a uvědomit si u každého z vašich podřízených, jak to má v sobě nastavené. Neplatí totiž, že každý muž bude automaticky jednat individualisticky a každá žena bude spolupracovat. Jak už jsem zmínila, velkou roli v tom hraje výchova. Můžete mít v týmu ženu, která opravdu jede na vlastní pěst a spolupráce je jí cizí. Stejně tak můžete mít muže, který raději spolupracuje než by vynikal.

Když teď zpětně analyzuji své manažerské chování, vidím v něm zásadní chybu. To, že já, žena manažerka, jsem automaticky nastavená na spolupráci, nemusí znamenat, že v mém týmu nemůžu dát prostor individualitě. A přesně to jsem dělala, potlačovala individualitu a vyžadovala spolupráci. Místo toho jsem se měla podívat na to, jak se kdo chová a podle toho se jim snažit přizpůsobit cíle a práci.

Je výhodné využívat silných stránek každého jedince spíše než se snažit pracovat na těch slabých. A to platí i v případě individualismu / spolupráce.

Proto mám-li v týmu silného individualistu, dám mu takový úkol, který může dělat sám. Bude to pro něj přirozenější, než když ho budu nutit spolupracovat s jiným člověkem. Dva individualisti se spolu prostě neshodnou a každý si pojede to své. Výsledek úkolu tudíž bude v nedohlednu. Naproti tomu spolupráce individualisty se spolupracujícím skončí tak, že si individualista prosadí svůj záměr a spolupracující se přizpůsobí. Nezískáte tak ze spolupracujícího myšlenky, které by řešení úkolu mohly obohatit.

Je na každém manažerovi, aby si tyto informace přebral sám a sám přišel na to, jak toho může využít. Dám vám aspoň pár návodných otázek, jak o tom můžete přemýšlet:

• Jak to mám já jako manažer? Jsem spíš spolupracující typ nebo individualista?
• Jací jsou jednotliví členové mého týmu? Individualisti nebo spolupracující?
• Jaké chování teď převažuje v mém týmu? Chci podpořit jiný typ chování – spolupráci nebo individualismus?
• Jaký je charakter práce mého týmu, je v něm prostor spíše pro spolupráci nebo pro individualismus?
• Jak můžu korigovat spolupráci individualisty s někým jiným? Třeba mám si s nimi dát pravidelné schůzky a na nich moderovat jejich snažení?
• Je rozdělení práce mezi jednotlivce vyvážené? Nesnažím se každému dát jen ty úkoly, které mu osobnostně sednou a ty ostatní dát někomu jinému (nebo v nejhorším případě udělat sám)?
• Jak se přirozené chování jednotlivců promítá do hodnocení? Neprotěžuji ty podřízené, kteří to mají stejně jako já?

Nakonec vám dám příklad ze své praxe, který můžete vyzkoušet. Když jsem potřebovala řešit důležité nebo složité úkoly, nejraději jsem to dělala s celým týmem. Každý měl prostor k vyjádření se a k navržení svého řešení. Každý mohl přispět svými zkušenostmi a nápady. Já byla v roli moderátora, který usměrňuje diskuzi mezi týmem a jen výjimečně jsem přidala své zkušenosti a nápady. Jedná se tedy o spolupracující postup, ale zatím mi vždy zafungoval, protože díky mému moderování dostali prostor jak individualisti tak spolupracující. Celkově jsem tím v týmu podpořila spolupráci.

Hodilo by se vám víc jednoduchých návodů pro každodenní manažerské situace?

MANUÁL ZAČÍNAJÍCÍHO MANAŽERA

Jedinečná příručka pro všechny začínající manažery, která vás úspěšně provede prvním rokem vaší manažerské kariéry.

Chci vědět víc!