Existují dva protikladné přístupy k vedení lidí. Každý má něco do sebe, když se umí dobře nakombinovat a využít ve správný moment. Jeden z nich by se měl využívat jen sporadicky, přesto ho někteří manažeři využívají častěji, než by bylo vhodné.
První přístup je založen na tom, že předáváme moc svým podřízeným a podporujeme je v jejich samostatnosti, můžeme ho nazvat jako podporující přístup k vedení lidí. Druhý přístup je založen na tom, že my jsme ti, kdo mají moc a podřízení by se podle toho měli chovat, ideálně se nás a naší moci bát. Tento přístup budu nazývat jako zastrašující.
Teď si asi říkáte, že své lidi dozajista nezastrašujete a že je naopak maximálně podporujete. Ale co děláte například v situaci, kdy podřízený nesouhlasí s vaším návrhem řešení konkrétního pracovního úkolu?
Rozdíl v obou situacích je malý, přesto zásadní. V prvním případě se zdá, že se o jeho návrh zajímáte, ale ve skutečnosti už dopředu víte, že ho budete nutit to udělat podle vás. V druhém případě si dáte tu námahu a najdete argumenty, proč to podle jeho návrhu nejde.
Tak který přístup volíte? A za jakých okolností sklouzáváte do zastrašujícího přístupu? Když jste v časovém presu? A jak často v něm jste?
Já jsem zastáncem podporujícího přístupu za všech okolností a hned vám vysvětlím proč mi přijde jako lepší alternativa než zastrašování.
Já v tom vidím naši výchovu, kdy nás rodiče nutili poslouchat na slovo. A my se teď stavíme do stejné role jako naši rodiče. Máme zodpovědnost za tým, tak nás týme hezky poslouchej.
Zatím totiž nejsme schopni akceptovat to, že jiný názor může být taky správný a vést ke správnému výsledku. A že podpořit podřízené a nechat je vyzkoušet si jejich přístup (samozřejmě u neklíčových úkolů) s rizikem toho, že to nedopadne, je skvělý nástroj pro rozvoj lidí. A když to nedopadne, myslíme si, že to je konec naší kariéry.
Zkuste si sami sebe představit v roli podřízeného, kterému jeho nadřízený říká přesně to, co vy jim. A upřímně si odpovězte na to, jaké jsou vaše reakce.
Máte strach? Jste poníženi? Nebo cítíte podporu a uznání?
Co ve vás tyto pocity vyvolávají?
Jste povzbuzeni do další práce nebo máte pocit, že vaše práce nemá smysl? Chcete se svým šéfem pracovat i nadále nebo byste nejraději dali výpověď, kdyby vás netlačily finanční závazky typu rodina, hypotéka apod.?
Snad vám tento článek ukázal, že zastrašování není ta správná cesta k vedení lidí.
Ale nerada bych, abyste nabyli dojmu, že je potřeba být vždy s podřízeným zadobře. Ono je totiž rozdíl mezi konstantním zastrašováním a občasným vyvoláním strachu v podřízeným v případě, že nedělá svou práci dobře. Pak mu zpětnou vazbou ukazujete, kde má prostor pro zlepšení a součástí toho může být i zabrnkání na strunu strachu, která ho motivuje se zlepšit.