Tajemství neustálého štěstí

Před odchodem na mateřskou jsem zjistila zajímavou věc – každý den vstanu s úsměvem na rtech. A ten úsměv nezmizel ani s první jobovkou v práci (ale až s tou druhou :) ). Vedlo mě to k zamyšlení, jak jsem se k tomu dopracovala a čemu za ten téměř neustálý pocit štěstí vděčím.

Prvně bych chtěla zmínit, že jsem dřív byla typicky konzumní typ. Ráda jsem si koupila nějaký hadřík na sebe, nové boty apod. A tak nějak jsem věřila v to, že mi tyto věci přinesou větší štěstí. Že když v novém tričku vyjdu ven, budu šťastnější. Nebo že když si koupím do bytu drahý kus nábytku budu šťastnější.

S tím samozřejmě souviselo i stoupání po kariérním žebříčku, protože jak jinak si na ty neustálé nákupy vydělat, než vyšší pozicí a tím i vyšší odměnou, že? Často jsem si říkala, že až budu mít takovou výplatu nebo takovou pozici, tak budu šťastná.

Připomíná vám to něco? Pokud čtete knížky o motivaci a štěstí, tak jistě víte, že takto ke štěstí nepřijdete. A jistě už z těch knížek víte, co máte dělat jinak. Já jsem jich pár také přečetla, ale popravdě si z nich nic nepamatuji. K pocitu štěstí jsem se totiž dopracovala svou vlastní cestou. Kroky na této cestě vám teď představím.

Nechat věci plynout

Pro mě notorického plánovače to byl pěkný oříšek.

Nech věci plynout. Však ono se to nějak vyřeší. A většinou samo.

Tyto výroky může přeci říct jen ten, kdo je lenoch a nechce se mu myslet dopředu a už vůbec nic řešit. Takový byl můj pohled na věc.

Jak už to tak bývá, nejtěžší je vykročit z komfortní zóny a jednou to risknout. Já, plánovač, jsem si zpočátku představila všechny možnosti vývoje a co nejhoršího se může stát, když to nechám plynout a stane se ta nejhorší možnost. Pak jsem si určila, jestli je pro mě ta nejhorší možnost přijatelná nebo ne. Pokud pro mě přijatelná byla, zaťala jsem pěsti a riskla to. Na začátku jsem sváděla velký vnitřní boj, ale často se ta nejhorší varianta vůbec nestala a tak mě to motivovalo k tomu zkusit nechat věci plynout častěji.

Být vděčná

K vděčnosti mě navedla knížka Tajemství. Pokud to neznáte, tak celý fór je v tom, že máte každý den projevit vděčnost za to, co se ten den stalo a co vás potěšilo nebo za co jste obecně vděční. Máte si to zapisovat do deníku každý den, protože psané slovo má větší váhu.

bedla v leseJá osobně nejsem natolik organizovaná, že bych si každý den psala deník vděčnosti. Mám sice jeden krásný sešitek, do kterého je radost zapisovat, ale i přesto nejsem schopná tuto denní rutinu dodržet. Proto to dělám tak, že když si vzpomenu, tak si řeknu, za co jsem obecně vděčná a přidám i to, co mě udělalo radost ten den. Např. když jsem v lese a najdu nějakou bedlu, poděkuji lesu za to, že mi ji ukázal a že ji můžu sníst.

Ťukáte si teď na čelo? Taky mi to zpočátku přišlo divné, a proto jsem to ve větší míře začala praktikovat až pár let po přečtení Tajemství.

Divné se nám to zdá pouze proto, že jsme to nikdy neviděli u svých rodičů ani u jiných našich vzorů.

Dejte tomu šanci a uvidíte, že jen co ten pocit divnosti překonáte, hned se vám zvedne nálada. A o to jde, ne?

Najít ztracené sebevědomí

Tak a teď přichází podle mě ten nejtěžší bod ze všech. Najít ztracené sebevědomí totiž není lehké. Hledám a nacházím ho po malých kousíčkách už dlouho. Ale nenapíšu vám sem jednoduchý postup, jak ho najít. Myslím, že pro každého z vás bude jeho nalezení znamenat úplně jinou věc než pro ostatní.

Uvedu vám sem příklad, jak jsem ho postupně hledala já. Ve své podstatě jsem rebelka a ráda si věci dělám podle svého. Ale protože se to přeci nemá a je to neslušné, tak jsem se vždy mírnila a snažila se věci dělat tak, jak se to má a jak to společnost očekává.

Oči mi otevřela až Táňa Havlíčková, která mě zaškatulkovala mezi rebelky. Pro mě to tehdy byl šok. Moje tehdejší pojetí sebe sama její slova pomyslně zmačkaly a hodily do koše. Byla jsem z toho tak zmatená, že jsem druhý den spadla ze schodů a vymkla si kotník, abych o tom mohla v klidu v posteli přemýšlet :) .

Po této zkušenosti jsem se postupně osmělovala a zkoušela se chovat tak, jak mi velí má přirozenost a ne tak, jak si myslím, že se to ode mne očekává. Překvapením pro mě bylo, že se vlastně nic nestalo. Okolí na mě reagovalo stále stejně a jen já se cítila lépe, protože jsem se nenutila do něčeho nepřirozeného.

Chodit do přírody

Tak a jsme u posledního, neméně důležitého bodu. A to zejména pro ty, kteří žijí v ruchu velkoměsta. Jsem rodilá Pražačka a donedávna jsem v Praze žila. Postupem času jsem ale začala být nespokojená. Jsem fakt lenoch a tak jsem každý víkend jen uklidila a jedinou návštěvou mimo byt bylo venčení psa. Moc jsem nechápala, proč jsem nespokojená a proč mi najednou Praha vadí, když mi předtím vyhovovala.

Ačkoliv jsem se už jednou z Prahy odstěhovala na sever Čech a po roce a půl znova přišla do Prahy s tím, že mi venkov vůbec nevyhovuje, rozhodli jsme se s mužem postavit dům na venkově. Přímo u lesa. V místě, které se mi opravdu moc líbilo. A kde není vůbec nic kromě toho lesa :) .

cesta v leseKdyž se jdu projít do lesa se psem a prckem, okamžitě ze mne spadne stres, který jsem si za celý den nastřádala. Nechápu, jak je to možné, ale stačí se k tomu lesu přiblížit a ihned se mi rozhostí úsměv na tváři. Osobně si to vykládám tak, že nám pobyt v přírodě ukazuje, že život se netočí jen kolem našich všedních starostí a že ty v porovnání s koloběhem přírody nebudou trvat věčně.

Vědomí toho, že starosti nebudou trvat věčně, je uklidňující, že?

Zkuste tedy častěji zajít do přírody a uvidíte, jestli má na vás stejně blahodárný a uklidňující vliv jako na mne.

Akceptujte i horší dny

Nechci vám tvrdit, že mám úsměv na rtech neustále a že nikdy nemizí. Samozřejmě i já mám horší dny. Ale už vím, že přijdou lepší dny a proto není potřeba si z těch horších dělat těžkou hlavu.

Líbí se vám rady z článku? Pak ho sdílejte na facebooku. Třeba tím pomůžete dalším lidem.

Zuzana Nováková

Pomáhám vám, začínajícím manažerům, se zorientovat ve vaší nové roli. Píšu pro vás jednoduché, srozumitelné a užitečné návody pro řešení každodenních situací. Mým cílem je, abyste své manažerské začátky prožili bez stresu a s úsměvem na tváři.

Napsala jsem pro vás e-book Manuál začínajícího manažera, který vás úspěšně provede prvním rokem vaší manažerské kariéry, a e-book Mistr delegování, díky kterému vaši podřízení udělají většinu práce za vás a v perfektní kvalitě.

Komentáře